Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako včera se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se nejvíce zaryly do paměti! A dnes i porce mimohudebních zážitků protože tu hořelo, vypadl proud na celý večerní program a jelo se na záložní zdroje. K tomu všemu dal Rudi Rus metalový kvíz jen na 68 procent!!!. Dnes tu máme kapely: H20, RAVELIN 7, UNCURED, MYRKUR, LAIBACH, CONVERGE.
H20 – Za největší párty dne. Za break dance na podiu. Za to, že Toby Morse ve věku 48 let dokáže v circle pitu předehnat lidi o generaci mladší, zpívat a ani se nezadýchat. A víte proč? Protože je straight edge ;). Za hostovačky, ve kterých hrál Tobyho zhruba třináctiletý syn. Za covery BLACK SABBATH zpívané na odposlechu.
RAVELIN 7 – Za hluboké smutné písničky, při kterých máte rozesmátý rohlík místo pusy. Za to, že potvrzení této kapely pro mě definitivně ukončilo myšlenky na to, že bych letos na Brutal nejel. Za koncert s příběhem. Za tanečnost. Za emoční lomcovák „Mikroválky“.
UNCURED – Za mladické nadšení. Za to, že se naučili česky „děkujem“.
MYRKUR – Za optický vjem. Za skandinávskou krásu a ladnost. Za svatební šaty.
LAIBACH – Za pochodovost, která neuhnula. Za to, že nám všem ukázali, jak by zněli RAMMSTEIN, kdyby jim spadl řetěz. Za uhrančivou vizualitu.
CONVERGE – Za to, že před tou maniakální šelmou s mikrofonem si nikdo nemůže bejt jistej. Za skopnutou lampu - budiž jí pod pódiem lehko. Za nejdivočejší rytmiku dne.
Speciální díky:
CARNIFEX – Za motivující poselství Coryho Arforda v jeho praskajícím outfitu, ve kterém vypadá jako vnuk JABBY THE HUTTA. Přestávám žrát a začínám cvičit!
Hasiči – Za to, že nenechali festival lehnout popelem, když zdi pevnosti začaly hořet při MYRKUR.
Gastrotip: Stánek Srí Lanky – speciálně kombinace kořeněná červená řepa, dhál ze žutý čočky a rejže. Geniální dýňový krém u stánku beze jména.
Diskuzní otázka: jak se vám líbí autodrom na Brutal Assaultu?
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
